MUDr. Hejzlar: Jaké vlastně chceme mít v ČR zdravotnictví (a jaké skutečně máme) ?

Vloženo 22.5.2017, autor příspěvku pepinho

Jaké vlastně chceme mít v ČR zdravotnictví (a jaké skutečně máme) ?

Slovy současného ministra zdravotnictví Ludvíka je české zdravotnictví nejvýchodnější výspou moderní západní medicíny. A skutečně máme v ČR kliniky, jejichž lékaři dokáží svými výsledky konkurovat při nesrovnatelně menších rozpočtech kolegům z bohatších zemí.
Sám jsem se o tom na mnoha zahraničních kongresech v uplynulých 20-ti letech přesvědčil.
Problém však nastává, když sestoupíme o 1 nebo 2 etáže níže: většina pacientů totiž naštěstí nepotřebuje operaci srdce, mozku nebo transplantaci střeva a ledvin. Většina pacientů potřebuje obyčejnou péči: dostupného praktického lékaře a ambulantního specialistu (aby cesta pro recept neznamenala půl nebo i celodenní cestování…) a pokud si jejich nemoc vyžaduje pobyt v nemocnici, tak stačí dobře personálně a přístrojově vybavená regionální nemocnice, kde se ale na plánovanou operaci nečeká rok nebo i více. A zde už nastává problém: chybí praktičtí lékaři pro dospělé i pro děti, zubaři, gynekologové. Zrušila se řada menších nemocnic, což by samo o sobě ještě nebyla taková tragédie ( protože zejména operační výkony je výhodné soustřeďovat do přístrojově i personálně lépe vybavených větších center a člověk určitou operaci podstoupí obvykle 1-2x za život), kdyby na jejich místě za část ušetřených prostředků vznikla síť ambulantních specialistů, kteří jsou k dispozice lidem v místě jejich bydliště nebo v jeho bezprostředním dosahu, protože chronický pacient potřebuje svého lékaře i několikrát za rok a přitom naprostou většinu problémů těchto pacientů je schopen vyřešit příslušný specialista ve své ambulanci. Regionální (dříve tzv. okresní) nemocnice se potýkají s nedostatkem lékařů i sester, protože vyhláška Ministerstva zdravotnictví zvýhodňuje velké fakultní nemocnice, jejichž zaměstnanci pobírají za stejnou práci o cca 10 % vyšší mzdu než jejich kolegové v regionálních nemocnicích. Tato skutečnost spolu s dalším znevýhodněním v oblasti doškolování mladých lékařů vede k personální devastaci regionálních nemocnic a v některých případech již i k omezení provozu části nebo celých oddělení nemocnic. Proto se propast mezi fakultními nemocnicemi ve velkých městech na jedné straně a zbytkem zdravotnictví na straně druhé významně prohlubuje. A tím se prohlubuje i dostupnost a kvalita zdravotní péče: občané ve velkých městech ji mají zcela jinou – vyšší než obyvatelé malých měst a vesnic.
Přitom občané platí v rámci celé ČR stejné zdravotní pojištění a podle ústavy i dalších zákonů mají mít i stejná práva v přístupu k péči o zdraví. Realita je však zcela odlišná.
Jestli to ale např. nebude také tím, že ministrem/ministryní zdravotnictví je již osmým rokem některý z ředitelů fakultních nemocnic: Ludvík (Motol), Němeček (Ostrava), Holcát (Motol), Heger (Hradec Králové), Jurásková (Všeob. fakultní nemocnice Praha) – pět ministrů a všichni představitelé tzv. fakultní lobby.
Dalším důležitým (možná nejdůležitějším) hráčem ve zdravotnictví jsou zdravotní pojišťovny. Ty jsou totiž zodpovědné za tzv. síť zdravot. zařízení – tedy laicky řečeno, zda někde bude či nebude určitá ordinace lékaře, oddělení, nová léčebná metoda ( musí její používání následně zaplatit …). A pojišťovny se skutečně starají – stačí se podívat na titulky z novin o třech největších pojišťovnách z posledních let: bývalý ředitel VZP Horák „prošustroval“ na projektu el. zdravotních knížek IZIP téměř 2 miliardy korun z veřejného zdravot. pojištění a dodnes nebyl ani postaven před soud. Současný ředitel Kabátek dostal nedávno od správní rady VZP roční odměnu za rok 2016 ve výši 1,3 mil. korun – jednak za dořešení (rozuměj uzavření) projektu IZIP po svém předchůdci Horákovi a jednak za přebytek v hospodaření VZP 2,6 miliardy korun. Ten vznikl ale tak, že díky klesající nezaměstnanosti a růstu mezd byly i výrazně vyšší odvody na zdravotním pojištění a tím příjmy VZP. Přitom výdaje ( tzn. to, co jde na práci zdravotníků, léky, provoz nemocnic atd.) zůstaly na plánované výši a nezvyšovaly se, jak by si prostý občan možná představoval.
Správní rada Vojenské ZP několik měsíců neúspěšně odvolávala generálního ředitele a ten se zase odvolával proti odvolání a odvolával ty, co ho chtěli odvolat.
Ředitel ZP Ministerstva vnitra si z provozních peněz pořídil luxusní Audi A8 za 3 mil. a stejným autem jezdí i jeho ekonomický náměstek, který nákup obhajoval před poslanci zdravotního výboru Sněmovny slovy, že vše je v pořádku, bylo to schváleno správní radou a neohrožuje to náklady na zdravotní péči.
Pojišťovny jsou tak schopny na jedné straně sdělit rodičům nemocných dětí, že jim neproplatí potřebnou léčbu nebo rehabilitaci a na druhé straně se o své benefity a pohodlí postarají beze zbytku a jakýchkoliv skrupulí. No a na ty děti zase mohou občané – plátci zdravotního pojištění třeba pořádat finační sbírky nebo sbírat plastová víčka od lahví.
Ale o tom zase až někdy příště.
MUDr. Lubomír Hejzlar